Přihořívá, hoří!

Admin Cestopis 3 Comments

Jak jsme avízovali, tak se stalo. Jeden den jsme se vám nemohli ozvat, protože jsme ho strávili v místech, kde nebyl internet a dokonce ani mobilní signál. Ale nebojte se, vše jsme ve zdraví přečkali. I když… ale to bych trochu předbíhal.

Jakmile jsme se po příletu trochu prospali, sbalili jsme si saky paky a odkráčeli směrem k půjčovně mašin. Tedy odkráčeli vlastně ne, pro přemístění jsme vyzkoušeli službu Uber, která už v Americe dává na frak klasickým taxíkům. Pár kliknutí na mobilu a za tři minutky už u nás zastavoval sympaťák ve stříbrné Toyotě. Paráda, sbohem žlutá drahoto! Přichází moderní technologie.

V půjčovně šlo vše hladce, skoro až podezřele. Minule nám odbavení trvalo snad tři hodiny a tentokrát jsme byli za necelou hodinku hotovi. Dva krásní Indiáni se na nás jen smáli, černý lak, krásná kůže. Takže vše nacpat do brašen, trochu nervozity při prvních meterch a puta-pata puta-pata, vrněli jsme si to s krásnou časovou rezervou směr Joshua Tree park. A protože bylo opravdu času hodně, vzali jsme to delší cestou přes San Bernardinský lesy, tak jak jsme měli v plánu. A musím říct, že to opravdu stálo za to. Všude krásné pinie, vlahý vzdoušek dovolenkových letních chat a nádherné výhledy. 


Z lesů jsme vykoukli až odpoledne a tak nám cesta k Joshua Tree parku, která je polopouštní oblastí, nepřipadla tak vyprahlá. Před vjezdem jsme nakoupili dřevo, hambáče a naložené „buffalo“ křidýlka a pak se, díky Milanovým tábornickým schopnostem, skvěle navečeřeli přímo uprostřed parku. Využití našel také stan, kde jsme se po večeři natáhli a snažili se přemluvit časový posun, aby se alespoň trochu umoudřil. Moc se nám to však nepovedlo, a tak jsme čas zhruba od jedné ráno až do svítání doslova prokecali. Tedy pokud do toho nepočítám pozorování hězdné oblohy bez světelného smogu, nesčetnných pokusů o vyfotografování mléčné dráhy, naslouchání šíleného vytí vlků a šustění další podezřelé havěti…

Moc jsme toho teda nenaspali, ale protože byl první den opravdu nádherný, zvesela jsme se těšili na nové zážitky. To jsme však netušili, že se počasí rozhodlo postavit si hlavu a mnou avízované „bude hezky“ si vyložilo zcela po svém. Ráno, kdy jsme si vyjeli na snídani do městečka Twentynine Palms, to ještě šlo. Zbytek dne nám ale úporně dokazovalo, že překonat čtyřicítky pro ně není žádný problém. Takže hořelo a přihořívalo…

Našich 370 kilometrů, obsahujících z větší části cestu po Route 66, začalo veselou uvítací cedulkou „Vítejte v srdci Mojavské pouště“. Ano, cedulka nelhala. Pekli jsme se totiž cestou k městu Amboy, ve kterém po zapomenuté slávě „matky všech cest“ zbyl jen nádherný poutač Roy’s café a prodavač chlazeného pití. Pekli jsme se také směrem k Needles, kde jsme okusili, jaké to je včas nenatankovat a nepotkat benzínku celých 110 mil (poučení: nikdy se nevzdávej – my to málem udělali cca 100 metrů od pumpy s ciferníky na absolutní nule). Pekli jsme se i v Topocku, kde se sice proháněly lodě po široké jiskřivé řece, ale my se k ní nijak nemohli dostat. A pekli jsme se také v zlatokopeckém městečku Oatman, kde kličkujete mezi osly a snažíte se skvělými westernovými zážitky a výhledy na County Highway zapomenout, že vám třeští hlava a teploměr ukazuje 43 stupňů celsia…


A jak náš příběh dopadl? Dnes naštěstí nakonec dobře. Ležíme v Kingmanském hotelu a počasí nám slibuje, že zítra o pár stupňů povolí. My mu budeme věřit. Jo!

A malá poučení na závěr?

1) Indian jsou opravdu skvělé motorky. Vypadají luxusně, nádherně se ovládají a mají krásný zvuk. Rozhodně jsme neudělali chybu.

2) Nikdy se nevzdávej! Pokud jsi věřící nepřestávej posílat prosby nahoru, i když je tvoje víra jen malá. I my už jsme skoro nedoufali a přemýšleli, jak se v Americe stopuje a jak se anglicky řekne „jeden kanystr benzínu, prosím“.

3) Když se benzínka jmenuje „Oáza uprostřed pouště“, tak se tak nejmenuje jen z plezíru 🙂

4) Konec dobrý, všechno dobré. A ještě lépe, když se to oslaví dobrou večeří.

Comments 3

Napsat komentář